Reportáž z New Performance Turku Festivalu (in Czech)
The Warm Early Evening Summer Sun: Reportáž z New Performance Turku Festivalu
Turku je malebné město v jihozápadním Finsku vzdálené přibližně dvě stě kilometrů od Helsinek. Zde organizovaný New Performance Turku Festival se věnuje médiu performance artu a příbuzným uměleckým druhům. Tato akce se koná každoročně na přelomu září a října, letošní ročník byl v pořadí čtvrtým. Tento text píši z pozice zainteresovaného návštěvníka. Spolu se studenty programu Live Art and Performance Studies vyučovaného na helsinské Theatre Academy jsem dostal za úkol vytvořit interview s některým z vystupujících umělců a také zahajovat veřejnou diskuzi s tímto tvůrcem. Zastávali jsme roli „poučených, kurátorovaných diváků“ (curated audience) a vyjma výše zmíněných úkolů jsme také měli možnost obohacovat blog festivalu o naše aktuální postřehy. Tento tah organizátorů považuji za zdařilý – festival tak získal do svého středu několik mladých, možná ještě ne tolik zkušených, zato nadšených komentátorů. Co jsme měli možnost shlédnout, jak to bylo prezentováno a jaká byla celková úroveň festivalu? Rozjezd v pondělí a následující dny byl pozvolný. Úterý a středa nabídnuly především prezentaci třech prací, které bychom mohli označit jako work in progress a které organizačně spadaly po tzv. Floating Platforms. „Plovoucí platformy“ jsou zajímavým experimentem organizovaným New Performance Turku Festivalem ve spolupráci s Abogaora Sympoziem. Pro každý jeden ze šesti vytvořených projektů (z nichž v Turku byly prezentovány tři z nich) se spojil vždy jeden performer a jeden vědec. Během deseti dní intenzivní spolupráce vytvořily tyto dvojice performativní akci, ve které prezentovali výsledky své spolupráce, často se sebereflexivním vhledem na samotný průběh této kooperace. Návštěvníci tak měli možnost navštívit výstupy britského umělce Joshua Sofaera a profesora kognitivní neurovědy Miiko Samse, performerky ze Singapuru Lynn Lu a asyroložky Saany Svärd a portugalského umělce Márcia Carvalha a badatelky v oblasti mezinárodní politiky Eevy Puumaly. Zúčastnění vědci jsou finské národnosti. Původ jednotlivých účastníků zmiňuji proto, abych naznačil internacionální zaměření festivalu. Jak už samotný anglický název události naznačuje, angličtina byla hlavním komunikačním jazykem, mimo jiné i proto, že většina vystupujících umělců pochází z ciziny– ať už z již zmíněných zemí či z Německa, Švédska, Nizozemí, Spojených států aj. Ale zpět k plovoucím platformám. V jednotlivých výstupech se tvůrci snažili o víc, než jen o kopírování vědecké teze uměleckou ilustrací – o obohacení vědecké zkušenosti, otevření možností přemýšlení o vědecké práci. Jedním z oblíbených pojmů používaných v diskuzích byl nepochybně termín „narace“. Narace, příběh, fikce, hra s realitou jsou základními kameny umělecké práce. Ale stejně tak je tomu i s „tvrdými daty“. Čísla a symboly sloužící k popisu reality jsou vždy zástupnými znaky pro nějaký příběh. Formát představený v Turku se pokusil tato vyprávění artikulovat. Osobně nepovažuji jednotlivé prezentace za mimořádně zajímavé, ale minimálně z vyjádření jednotlivých aktérů se zdá, že pro ně samotné byla tato zkušenost rozhodně obohacující a že budoucí spolupráce je také chtěná. To svědčí o přínosnosti projektu. New Performance Turku Festival kulminoval v pátek a sobotu, kdy bylo představeno nejvíce akcí. Jak mi bylo vysvětleno jednou z kurátorek Leenou Kelou, letos představená díla byla cíleně spíše méně vážná a ironičtější. Taková byla například práce Ieke Trinks The Variety Show / Opening ve které tři dny s asistencí publika reperformovala své staré akce a nově je dokumentovala ve velice hravém, nevázaném stylu. Bývalá tanečnice Annika Tudeer promluvila a zatančila v performanci Annika does Swanlake. Hovořila mimo jiné o své nenávisti k Labutímu jezeru, o umělecké praxi, Jacquesi Lacanovi a mykologickém sympoziu. Joshua Sofaer nabídnul v Embarrassment: A bare-buttocked lecture detailní analýzu trapnosti – zatímco s obnaženými půlkami podával systematickou přednášku o tématu, stejně analyticky se pokoušel sám sebe na jevišti ztrapnit před očima diváků. Vážnější témata rezonovala například ve videoinstalaci a každodenních diskuzích Raye Langenbacha a Davida A. R. Rosse Habeas Corpus. Ross, jež je vzděláním právník, se již téměř tři dekády zabývá rozsáhlou kauzou obchodování s dětmi, které byly a jsou vyváženy z různých států Evropy (Českou republiku nevyjímaje) přes Finsko do Spojených států. V současné době se Ross nachází v obtížné životní situaci, bez jakýchkoliv dokumentů, bez možnosti práce, bydlení, bez možnosti opustit Finsko. Celá kauza je komplikovaná a její explikace, stejně jako diskutování Davidovy situace byla nití propojující celý festival. Půvabná audioinstalace dvojice French & Моttershead Afterlife (Woodland) se věnovala rozkládání mrtvého lidského těla. Vyjma linie humorné tedy festival nabídnul v několika málo případech také její protipól. Místo na kvantitu se organizátoři zaměřili na kvalitu a z toho vyplývající prostor pro jednotlivé prezentace a jejich reflexi – každá jedna akce byla diskutována (!). Performance art považuji za médium schopné rychle a přesně reagovat na aktuální sociální či politické problémy doby, pro svou efemérní a otevřenou podstatu možná lépe než některá tradičnější média. V kombinaci s reflexí ve formě diskuzí tak byla zájemci nabídnuta řádná porce informací. Třešní festivalového dortu se stal Antti-Juhani Manninen který během závěrečných dvou festivalových večerů nabídnul divákům párty ve stylu dada, které zahrnovaly divná videa, falešnou krev, požární poplachy, nečekaný worshop tance, mladé dívky potírající se barvami, to vše v překvapivě stravitelném a umělecky hodnotném formátu. Když už nic jiného, tak večírky byly rozhodně vydařené. New Performance Turku Festival se snaží přilákat lokální festivalové publikum nepohybující se tolik v uměleckém prostředí, ale vzhledem ke svému specificky úzkému zaměření není překvapením, že řadu návštěvníků tvořili lidé poučení. Dle mého se ale jedná o v podstatě nevyhnutelnou situaci. Celková úroveň festivalu je po organizační stránce na velice dobré úrovni, možná až příliš. PR, dodržování harmonogramu, dokumentace – vše proběhlo precizně (až na několik opomenutelných detailů). Za tuto sevřenost a funkčnost festival rozhodně chválím, ale přece jen, možná by nebylo špatné se inspirovat tvorbou takových tvůrců jako Antti-Juhani Manninen nebo Ieke Trinks, aby se akce stala přístupnější. Stejně jako by neškodilo festival více osvobodit od galerijních a divadelních prostor a nabídnout více site-specific a pouličních performancí. |